Všechno to začalo už dávno předávno asi tak před měsícem!! To když jsem se v hospodě s Háčkem domlouval na nějakém vícedélkovém lezení. A tak přišel s tím, že mají kurz horských vůdců nějak v květnu na vysočině a pak, že Dušan jede do Tater, tak se svezem s ním. Vše tedy bylo domluvené a tak nějak se s tím počítalo. Týden před odjezdem mi Háček říkal, že musíme vzít lyže, protože tam je ještě velká kupa sněhu. Ve středu mi volá a říká mně o malé změně plánu, že má Dušan auto jen pro 4 a z toho plyne, že budu muset jet vlakem a to i s lyžema. Moc se na to netvářím, ale jelikož tam moc chci, tak hledám na internetu nejlepší spojení. Tím se nakonec zdálo sednout na vlak v České Třebové a jet do Žiliny, tam přestoupit a valit do Popradu, kde mě už naberou. A tak je všechno domluvený a ve čtvrtek ráno, těsně před odjezdem k Barče, mi volá Hakson, abych lyže nebral, že mi je půjčí na horský v Tatrách, čím mně mrtě ulehčil a do budoucna ušetřil starosti.
V pátek se poflakuji u Barči a čekám na půl pátou, kdy mě má mamča vézt do České Třebové na onen vlak EC 129 Hradčany. Chvilku před pátou tam s mamčou dorážíme a zjišťijeme, že můj vlak má 55 minut zpoždení. Jdeme k okénku se zeptat, jestli v Žilině na můj vlak čeká přípoj nebo jestli jede něco dalšího. Paní v okénku mě vůbec nepotěšila, páč mi řekla, že další vlak jede až ve 3.25 ráno a já měl se zpožděním dorazit do žiliny v 21.20 :-( . Rychle volám Brambůrce, ať se podíva, jestli mi jede nějaký autobus do Popradu z Žiliny. Po chvilce hledání najde jeden, který odjíždí z Žiliny v 0.50 a v Popradu je v 3.25. Tak volám Háčkoj, v kolik a kam pro mě mají dorazit! Cestou vlakem se učím a v Olomouci ke mně přisedli tři příjemný 21 lety slovensky hovořící dívčiny. Od nich dostávám jednoho pivsona a společně si krátíme čas až do Púchova, kde mě opouštějí. Po dojezdu do Žiliny jdu k okénku zjistit, jestli opravdu už nic nejede a když se dozvím že ne, nechám si dát potvrzení o zmeškání vlaku, aby mi pak u nás vrátili nějaký ty prašule. Mám před sebou asi tři a půl hodiny čekání, tak se vydávám na průzkum. Autobusák nacházím hned a tak si tu sedám pod lampu na lavičku a učím se. Občas mě příjde oslovit nějaký ten ožrala a v povzdálí zde pozoruju na první pohled zajímavou štětku(kurvu), ale po vyčištění brejlí a důkladém prohlídnutí zjišťuju, že to vlastně je transvestita a abych ho lehce popsal, je vysoký asi jako Míra akorát měl míň chlupatý nohy a širší ramena, no prostě krasavec(ice)!! Když mě učení přestane bavit, vyrážím zpět na vlakáč, kde pod topením nacházím spící babku
, kterou jen co si vyfotím, vychazujou policajti. Aspoň sem si měl potom kam sednout. Jelikož už se blíží ona hodina odjezdu, razím zase zpět na autobusák, kam už přijíždí autobus, který vypadá jak z dávnych dob komunistických, kterým do Tater musel jezdit i nám dobře známý klasik Gusta Havel. Po vstupu do autobusu a zaplacení nemalého poplatku se zděsím, jelikož autobus je plný lidí tmavé barvy pleti a je nehezky cejtit jejich pižmem. Naštěstí nacházím prázdnou sedačku a usedám. Za celou dobu cesty ani nezahmouřím očka, poněvač se bojím, jak o své věci, tak o svůj život. A proto jsem štasný, když vysedám v Popradu, kde už na mě čeká Háček se svými kolegy. V autě se seznamuji s Mikym, který nám je celou dobu hostitelem a Dušanem, který je řidič. Za 10 minut jízdy jsme už u Mikyho doma a hned razím směr postel. Usínam zhruba ve 4. Ráno v 7 nás dušan probouzí se slovy nespěte, spát můžete doma, kde vás to nebaví. Zhrubá v půl devátý razíme na dlouhý pochod pod skálu. Cesta je krásná, ale jelikož Miky dřív nosil náklady na chaty a Háček je taky známý svižným tempem chůze, vlaju za nima, jak toaleťák přilepený na botě. Cestou nás Miky baví příhodama z vynášek a když nám říká, že rekord nákladu má 135 kilo, padám do kolen. Po třech hodinách chůze dorážíme pod naší skálu,kde si dáváme Cesta za slunkem za 5. Cesta je to krásna, akorát štandy si musíme dělat sami, a proto mě Háček nenechává lézt na prvním konci. Jelikož oba mí spolulezci jsou skoro aspiranti na horskýho vůdce, dostávám skvělí kurz jištění ze štandu a tvoření ho. Ve třetí délce nám začína pršet a v dáli je slyšet bouřka, proto zrychlujem. Lezení to není lehké, jelikož skálá je pokrytá takovým měšíkem a ten za mokra slušně klouže. S Háčkem jsme na to naštěstí zvyklí z naší milované oblasti. Po vylezení asi 250 metrů v 5-ti délkách stojíme na vrcholu a pro mě nastává nejtěžší část výstupu: dostat se po hřebenu a pak suťoviskem dolů. Když se pod skálou postavím na sníh, spadne ze mně veškerýj strach a povídám klukům, že zítra budem slaňovat
. K Mikymu dorážíme už za tmy, dáváme si rychlou sprchu a vyrážíme do vedlejší vesničky na gril párty, kde se dosytosti najíme a popijem pivka. Do postele zalehám po jedné hodině raní a hnedle usínám. Ráno budíček o půl sedmé. U snídně domlouváme, kam vlastně půjdem. Jako nejlepší se nám zdá Motykova Cesta za 5+ na Širokou vež, kde je 180 metrů krásného lezení a kam se dostanem na skialpech a dolů se nádherně svezem. Po 9. hodině vyrážíme. Chvíli jdem pěšky, pak začíná sníh, tak nandáváme lyže a už pádíme. Cestou se proplejtáme klečí a paříme se pod paprsky slunce! Po krásném vejšlapu dorážím pod skálu, kde už kluci jsou nachystaný, páč mi zas kousek poutekli. Nandáváme sedáky a první část délky dávame solo a až tam to všechno začíná. Krásné plotnové lezení po vaničkách, které je zakončené traverzem pod vodopádem ke štandu. 
Další délky jsou krásné a v pohodě. Poslední délku mám jít tahat já . Moc se na to těším, ale zárověn mám velký respekt. Přece jen už jsme dost vysoko, a já ještě nikdy nezakládal ani frend ani čok. Pomalu vyrážím parádní plotnou. Po chvilce volám na kluky, že ty chyty se nějak zmenšují a trošku z nich vytejká voda(nevím jestli to nehrála psychika nebo to tak opravdu bylo). Cestou zakladám nějaky ten frendík a čok, ale moc jich tam nejde a v celé mé délce nachazím jedinou skobu, která nejde cvaknout, jelikož je moc zatlučená. Cvakám štand a adrenalin ve mně by se dal krájet. Dobírám kluky a podávame si ruce. Jsem štastný.První vytažená délka v horách a je to bezva pocit! 
Po obtížném slanění stojím zase pevně nohama na sněhu. Balíme matroš, nazouváme přeskáče, zacvaknem se do skialp a nádhernej sjezd může začít!! Sníh je sice sračkoidní, ale jízda je to parádní!! Strašně si to užívám!!! Dolu dorážíme až po 6. hodině. Jedem se pobalit a vysprchovat. Z Tater vyrážíme po deváté a moc se nám nikomu domů nechce. Co jiného si totiž přát, než neustálé lyžování a lezení! Skoro celou cestu domů prospim, chvilku před druhou mě vyhazujou v Letohradu a já rychle pádím do zahřátý postýlky k Barunce. Ráno spím do 10 35. A to je asi vše bylo to nádherný a doufám, že si to brzo zopakuji!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat