Klassischen Klettern am Sandstein

Dneska máme jet s Háčkem do Skaláku, kde se máme sejít s Dupalem a Kárlem von Banhofem :D . Odjezd z Rokytnice je plánován na 13. hodinu, ale kdo zná háčka ví, že to bude o chvilku pozdějc. Tak tedy v 13: 45 vyrážíme z Rokytnice a cestou ještě nabíráme Luboše Kristana ve Sklenařicích. Před třetí dorážíme do Sedmihorek na koupák, kde dáváme jedno startovní a razíme do skal. První věž naší zastávky jsou Panny, kde se rozdělujem na dvě dvojky. První ve složení Luboš Kristan a Háček a druhou Žába a Já. Luboš s Háčkem se pouštěji do "NC" za V, kterou kombinují u druhého kruhu prolezením díry do údolní stěny "Údolkou" za VII. Luboš si tam chvilku ponadává starým Kérkonošským nářečím. A pak cestu zdolává. My už dávno sedíme na veži, na kterou jsme vylezli "Pouťovou cestou za VIIb. Sluníčko do nás peče a tak nám nezbýva nic jiného než slanit a počkat na kluky dole ve stínu. Poté co slaněj i kluci,mi volá Honza Dupal, že tak za 15 minut se sejdem pod Taktovkou. Tak tedy pomalu schazíme dolu, kde chvilku čekáme na Honzu s Kárlem. Po krátkém pozdravení vyrážíme ke Sfinze, kde máme pro Honzu a Kárla výbornou cestu. Nejprve "NC a potom "Plátkovu cestu". Než kluci zdolají "NC-čko", Háček vyráží prostoupit "Plátkovu c." za VII a já "Egypstkou hranu" za VIIb. Oba stoupáme najednou lehce nahoru, já kousek nad druhým, kde se obě cesty jakoby spojují, čekám až Háček vyleze pod hlavu, kde oba dobíráme své spolulezce Žábu a Luboše. Mezitím se Honza ocitá na předvrcholové hlavě, kam dobírá Kárla. Poté společně všichni sedíme na vrcholu a užívame si krás místní oblasti. Mimochodem na tuto věž jsem vylez jako na první pískovcovou věž poprví v živote na jaře 2005 s Rockhansem a Robertem. Po slanění se domlouváme, jestli ještě něco dáme. Háček se se mnou vrhá na Cikánku cestou "Ani Úhoř" za VII, cesta je to krásná a nějakou tu žabku neboli ropuchen frogen tam taky dám. Po vylezení na temeno se díváme na Honzu s Kárlem, jak si dávají "Plátkovu c.". Po slanění už jen chvíli čekáme na kluky až slaní ze Sfingi. Poté vyrážíme směr koupák na onu zlatou životudárnou vodu. Pak už jen dabatujem s Kárlem o Salewě a vyrážíme domů. Abych upřímně řekl, moc se mi odtamtuď nechtělo. Nejradši bych tam zůstal v té pohádkové oblasti, která je lezcům zaslíbená! A jak už to chodí, zazvonil zvonec a pohádky je konec, milé děti.

Dodatek k Tatrám! Nebo-li, když nemáš sílu, lez to silově.

Doba tě semele!!!

V pátek večír vyrážíme směr Sedmihorky ve složení Pavlik, Šťepinda, Honza a já. V Sedmihorkách na nás už čeká Háček s ženuškou a Kebulí. Předtím, než nás začal bavit Šoumen svým zpěvem, nás dokonale zabavil eine kleine Hák. Ať už pohazováním všeho, co leželo na stole, litím višňový šťávy do piva a následným přihozením perníčku. No a když to Šoumen spustil, tak sem zůstal v údivu, co všechno zvládne jeden člověk. Jeho texty byly jedinečný a neskutečný. No a jak už to bývá, muselo se něco pít, aby byl člověk uvolněnější!! Já se ujal dvou flaštiček bílého skvostného vínka a kluci se poprali s Rohozeckým skalákem. Doba nějak krásně plynula, Šoumen a jeho kapelka pohrávali a mi se krásně bavili. Zhruba ve tři ráno začala komedie s voláním operátorovi!!! Jediným problémem bylo, že neuměj ani polsky, ani španělsky a ani německy, což byla škoda. Pak se mi podařilo s operátorkou domluvit na nový telefon a jako bonus sem dostal internet na dva měsíce zdarma. Poté, když už všichni vytuhli, jsme vyrazili směr skály najít nějakou malou věžičku, aby jsme se zapsali do knížky. Nejprve se mi podařilo usnout ve spárce na lebku, když jsem vysel za žábu a poté na jakém si masivu v komínu!!!! Kluci semilští za mnou poletovali jak za světluškou. Protože sem dostal geniální nápad otočit čelovku dozadu, abych se jim neztratil. Po hodině běhání a kravení jsme unaveni a zjišťujeme že už je 5 ráno. Vyrážíme spát! Každý si ustýláme kde chceme a já mám nejlepší místo ze všech, posuďte sami. Po třech hodinkách spánku snídáme a kecáme na koupáku, kde taky vymýšlíme, co budem přes den provádět. Domluvili jsme se na lezení v Koberovech. Prý tam má být skála, podobná paňťáku, ale menší a víc převislá. V jedenáct dorážíme na místo a razíme lízt. Po příchodu pod skálu jsem mile překvapen, jak to tam vypadá zajímavě. Sice tam jsou jen tři cesty, z toho dvě hezký, ale stojí to za to. Po chvilce okukování a povalování vyrážím do akce, nastupuji do cesty "Psí Čumák" za IXb. To, že to je devina, jsem zjistil až doma. Sice jsem jí na kusovku nedal z důvodu lehké pijanské indispozice, ale byla lehčí než druhá cesta co jsme tam lezli, a to "Zelená Moc Nebere" za VIIIb, kde jsem několikrát hodil slušnou krysu z podvršku. Po krásném zalezení vyrážíme domů a strhaní, unavení a hladoví zaléháme do postele a snažíme se dospat včerejšek!! No a jedna rada do života: Dejte si bacha, ať vás doba nesemele!!!!!

Neue, Alte und Klasische

Dnes ráno se vrácím od Barči a zároveň i z výjezdu do Tater a na mobilu se mi ukazuje zpráva od Pavlika, jestli nepojedem lízt, že nemusí do školy. Očka se mi rozsvítí a koutky pusy utvářejí jakýsi úsměv. Hned mu volám zpět, že teda razíme a ať je za 30 minut připravenej! Jen ho naberu, rázíme do salewy pro mágo "co kdyby" a pak hned razíme do Betlémek. Oba tam máme lezeckou premiéru, tak si chcem dát něco lehčího. Vybírám krátkou cestu jménem "Na znak" za VI přes kruh. Nakonec to byl pořádnej boj, musel jsem tam dělat vše, co umím, jelikož to bylo dost zarostlí a malinko vlhký "což mám rád". Dobírám Pavlika, který v tom trošku bojuje, ale zdá se, že ho to baví. Poté vyrážíme na další věc a pro jistotu vybírám ještě něco lehčího a to "Náhorní spáry" za II na Větrnou skálu. Tohle dáváme lehce a rychle fičíme dólu na něco dalšího. Volba padla na zajímavou cestu přes dva kruhy z 65. roku jménem "Hladká cesta" za IV na Seveřana. Při slanění si všimnu hned za zády nádherné hranky, která je zakončená policí a nad ní je kruh. Jen co slaníme, pouštím se do toho po hrance.To je těžší než to vypadá, tak stoupám opatrně pod kruh. Pod ním nadávám, co to zas dělalo za dlouhána, že nejde cvaknout. Pak do něj párkrát metnu a rychle mně dojdou nervy. Stoupám na něj a pak ještě dva nepříjemný krůčky na vrchol. Při pohledu do vrcholovky se uklidním, jelikož za prví zjišťuju, že to je "Fifánova cesta" za VI se stávěním a druhé mé zjištění je, že jsme po tý hraně udělali variantu "Fifanka" VI-VII. Po slanění valíme k autu a přes malou zastávku u Vraždy razíme na Sušky pokusit o "Sabat" za IXb. Jako první do něj nalézam ja k prvnímu pohoda a když drtím malou lištu nad ním, uklouznu a sedím. Poté už se mi to daří tak nějak dolízt. Cesta je to krásna, ale dlouhá a těsně u konce už necejtím v lezkách prsty. Na řadu jde Pavlik, kterého hodně potrápí lišta a poté ještě bouldřik u druhýho. Se slovy, že si to nechá na jindy, mně pouští do druhého pokusu, který je zdárný, ale na druhou stranu mě moc mrzí, že jsem to nedal na OS! Jelikož nám z těch pokusů řádně vyschlo v ústech. Dostávám nápad vyrazit na Kalich a cestou nabrat v zázračné studánce vodu. Pavlik nic nenamítá a tak vyrážíme. Po dostatečném osvěžení razíme do třetice jěště něco vylízt na Kalichu. Jako prvni razíme na Pohana kde dáváme normálku za II. Po chvilce sezení se vydávám na cestu dolů, ale po rychlém promyšlení radši skáču. Pavlik slyší velkou ránu a tak hned volá, co se děje. Já s úsměvem na tváři bežím pro foťák a přemlouvám ho, ať udělá to, co já a skočí z věže dolu. Pavlikoj se do toho moc nechce, ale nakonec skáče a fotka to je povedená. Nakonec posuďte sami.
Poté už jen razíme k Jeskyňce, kde zapytlím spáru jménem "Blek" za VII. Naštěstí se můžu vymluvit na to, že byla mokrá! A aby jsme den nezakončili pytlem, posílám Pavlika do cesty "Velká Pardubická" za V z dilny Z.Háka a V.Vančury. Pavlik ke kruhu vyléza v poho a když už je skoro na vršku, najednou ani nevím co se stalo, vidím jak nejdřív beží dolu po skále a ke konci už jede jen po prdeli. Oba se tomu smějem. Snažim se Pavlika ukecat na repete kvůli kameře, ale nedá se! Tak to rychle přeběhne a já za ním. A jak už to bejvá, začína se stmívat a tím končí den dvou Pískařů.

Tatry a spolehlivost ČD!!!

Všechno to začalo už dávno předávno asi tak před měsícem!! To když jsem se v hospodě s Háčkem domlouval na nějakém vícedélkovém lezení. A tak přišel s tím, že mají kurz horských vůdců nějak v květnu na vysočině a pak, že Dušan jede do Tater, tak se svezem s ním. Vše tedy bylo domluvené a tak nějak se s tím počítalo. Týden před odjezdem mi Háček říkal, že musíme vzít lyže, protože tam je ještě velká kupa sněhu. Ve středu mi volá a říká mně o malé změně plánu, že má Dušan auto jen pro 4 a z toho plyne, že budu muset jet vlakem a to i s lyžema. Moc se na to netvářím, ale jelikož tam moc chci, tak hledám na internetu nejlepší spojení. Tím se nakonec zdálo sednout na vlak v České Třebové a jet do Žiliny, tam přestoupit a valit do Popradu, kde mě už naberou. A tak je všechno domluvený a ve čtvrtek ráno, těsně před odjezdem k Barče, mi volá Hakson, abych lyže nebral, že mi je půjčí na horský v Tatrách, čím mně mrtě ulehčil a do budoucna ušetřil starosti.
V pátek se poflakuji u Barči a čekám na půl pátou, kdy mě má mamča vézt do České Třebové na onen vlak EC 129 Hradčany. Chvilku před pátou tam s mamčou dorážíme a zjišťijeme, že můj vlak má 55 minut zpoždení. Jdeme k okénku se zeptat, jestli v Žilině na můj vlak čeká přípoj nebo jestli jede něco dalšího. Paní v okénku mě vůbec nepotěšila, páč mi řekla, že další vlak jede až ve 3.25 ráno a já měl se zpožděním dorazit do žiliny v 21.20 :-( . Rychle volám Brambůrce, ať se podíva, jestli mi jede nějaký autobus do Popradu z Žiliny. Po chvilce hledání najde jeden, který odjíždí z Žiliny v 0.50 a v Popradu je v 3.25. Tak volám Háčkoj, v kolik a kam pro mě mají dorazit! Cestou vlakem se učím a v Olomouci ke mně přisedli tři příjemný 21 lety slovensky hovořící dívčiny. Od nich dostávám jednoho pivsona a společně si krátíme čas až do Púchova, kde mě opouštějí. Po dojezdu do Žiliny jdu k okénku zjistit, jestli opravdu už nic nejede a když se dozvím že ne, nechám si dát potvrzení o zmeškání vlaku, aby mi pak u nás vrátili nějaký ty prašule. Mám před sebou asi tři a půl hodiny čekání, tak se vydávám na průzkum. Autobusák nacházím hned a tak si tu sedám pod lampu na lavičku a učím se. Občas mě příjde oslovit nějaký ten ožrala a v povzdálí zde pozoruju na první pohled zajímavou štětku(kurvu), ale po vyčištění brejlí a důkladém prohlídnutí zjišťuju, že to vlastně je transvestita a abych ho lehce popsal, je vysoký asi jako Míra akorát měl míň chlupatý nohy a širší ramena, no prostě krasavec(ice)!! Když mě učení přestane bavit, vyrážím zpět na vlakáč, kde pod topením nacházím spící babku, kterou jen co si vyfotím, vychazujou policajti. Aspoň sem si měl potom kam sednout. Jelikož už se blíží ona hodina odjezdu, razím zase zpět na autobusák, kam už přijíždí autobus, který vypadá jak z dávnych dob komunistických, kterým do Tater musel jezdit i nám dobře známý klasik Gusta Havel. Po vstupu do autobusu a zaplacení nemalého poplatku se zděsím, jelikož autobus je plný lidí tmavé barvy pleti a je nehezky cejtit jejich pižmem. Naštěstí nacházím prázdnou sedačku a usedám. Za celou dobu cesty ani nezahmouřím očka, poněvač se bojím, jak o své věci, tak o svůj život. A proto jsem štasný, když vysedám v Popradu, kde už na mě čeká Háček se svými kolegy. V autě se seznamuji s Mikym, který nám je celou dobu hostitelem a Dušanem, který je řidič. Za 10 minut jízdy jsme už u Mikyho doma a hned razím směr postel. Usínam zhruba ve 4. Ráno v 7 nás dušan probouzí se slovy nespěte, spát můžete doma, kde vás to nebaví. Zhrubá v půl devátý razíme na dlouhý pochod pod skálu. Cesta je krásná, ale jelikož Miky dřív nosil náklady na chaty a Háček je taky známý svižným tempem chůze, vlaju za nima, jak toaleťák přilepený na botě. Cestou nás Miky baví příhodama z vynášek a když nám říká, že rekord nákladu má 135 kilo, padám do kolen. Po třech hodinách chůze dorážíme pod naší skálu,kde si dáváme Cesta za slunkem za 5. Cesta je to krásna, akorát štandy si musíme dělat sami, a proto mě Háček nenechává lézt na prvním konci. Jelikož oba mí spolulezci jsou skoro aspiranti na horskýho vůdce, dostávám skvělí kurz jištění ze štandu a tvoření ho. Ve třetí délce nám začína pršet a v dáli je slyšet bouřka, proto zrychlujem. Lezení to není lehké, jelikož skálá je pokrytá takovým měšíkem a ten za mokra slušně klouže. S Háčkem jsme na to naštěstí zvyklí z naší milované oblasti. Po vylezení asi 250 metrů v 5-ti délkách stojíme na vrcholu a pro mě nastává nejtěžší část výstupu: dostat se po hřebenu a pak suťoviskem dolů. Když se pod skálou postavím na sníh, spadne ze mně veškerýj strach a povídám klukům, že zítra budem slaňovat. K Mikymu dorážíme už za tmy, dáváme si rychlou sprchu a vyrážíme do vedlejší vesničky na gril párty, kde se dosytosti najíme a popijem pivka. Do postele zalehám po jedné hodině raní a hnedle usínám. Ráno budíček o půl sedmé. U snídně domlouváme, kam vlastně půjdem. Jako nejlepší se nám zdá Motykova Cesta za 5+ na Širokou vež, kde je 180 metrů krásného lezení a kam se dostanem na skialpech a dolů se nádherně svezem. Po 9. hodině vyrážíme. Chvíli jdem pěšky, pak začíná sníh, tak nandáváme lyže a už pádíme. Cestou se proplejtáme klečí a paříme se pod paprsky slunce! Po krásném vejšlapu dorážím pod skálu, kde už kluci jsou nachystaný, páč mi zas kousek poutekli. Nandáváme sedáky a první část délky dávame solo a až tam to všechno začíná. Krásné plotnové lezení po vaničkách, které je zakončené traverzem pod vodopádem ke štandu. Další délky jsou krásné a v pohodě. Poslední délku mám jít tahat já . Moc se na to těším, ale zárověn mám velký respekt. Přece jen už jsme dost vysoko, a já ještě nikdy nezakládal ani frend ani čok. Pomalu vyrážím parádní plotnou. Po chvilce volám na kluky, že ty chyty se nějak zmenšují a trošku z nich vytejká voda(nevím jestli to nehrála psychika nebo to tak opravdu bylo). Cestou zakladám nějaky ten frendík a čok, ale moc jich tam nejde a v celé mé délce nachazím jedinou skobu, která nejde cvaknout, jelikož je moc zatlučená. Cvakám štand a adrenalin ve mně by se dal krájet. Dobírám kluky a podávame si ruce. Jsem štastný.První vytažená délka v horách a je to bezva pocit! Po obtížném slanění stojím zase pevně nohama na sněhu. Balíme matroš, nazouváme přeskáče, zacvaknem se do skialp a nádhernej sjezd může začít!! Sníh je sice sračkoidní, ale jízda je to parádní!! Strašně si to užívám!!! Dolu dorážíme až po 6. hodině. Jedem se pobalit a vysprchovat. Z Tater vyrážíme po deváté a moc se nám nikomu domů nechce. Co jiného si totiž přát, než neustálé lyžování a lezení! Skoro celou cestu domů prospim, chvilku před druhou mě vyhazujou v Letohradu a já rychle pádím do zahřátý postýlky k Barunce. Ráno spím do 10 35. A to je asi vše bylo to nádherný a doufám, že si to brzo zopakuji!!!!

Tři dny rádo-by kvakera

V pátek ráno se probouzíme s Barčou, posnídáme trochu jogurtu s müsli a zajedem pro mou "milovanou" sestru do vrchclábe! A pak to všechno může začít.
Vyrážíme směr Malá Skála, ale pořád netušíme, kam to vlastně bude. První zastávka je Panťák, ale jen co zajedem na parkoviště, rychle řadím zpátečku a už letíme směr Hodkovické Kvočny. Po chvilce pátráni a pomoci přítele na telefonu dorážíme do bodu Béé. Barča ještě chvíli otálí v autě a já už okukuji první směry. Plotny to jsou krásné, ale chytu opravdu pomálu, my však neleníme a nalejzám do první cesty Dilema za VIIIb-c přes tři kroužky. Po chvíli boje a zapálených lejtek sedím na vršku a do akce nastupuje Brambůrka, která bez větších problémů také přelézá. Než Barča zabalí saky paky, já už okukuji další směry. Po chvilce doráží i Barča a hned ji posílam na prvním konci lana do nějaké zamešené VII. Kruh má v cuku letu, ale dál to už moc nejde. Po chvíli pokoušení a lehkých nadávek ji naháním do podobné cesty, ale už za VIIb. V té dolezá až těsně pod slaňák, ale mokro a mech jí nedovolují pokračovat. Tak aby si spravila náladu a i krásně zalezla, posílám ji do dvou krásných V. Jedna přes 2Q a druhá přes 3Q. V těch už není jediný problém a přebíhá je jak laňka a já jak zdatný srnec zaní :D !!! Potom už si jen dávám na dolezení cestu Ztrácené a Nalezené VIIIb a vyrážíme směr Rokytnice. Ale to bych nebyl já, kdybych nevymyslel ještě nějakou krásnou zastávku a tou jet Drábovna. Tu jen tak proběhnem, pokoukáme, pokocháme a razíme už skoro úplně domu s malinkatým zdržením na parkáči u Panťáku, kde prohazujem pár slov s Mírou a Nervem.

V sobotu ráno, teda skoro v poledne, vylejzáme z postele, poobědváme a se slovy "vemu ti deku jen si tam hajneš a můžeš se učit, já tam ten kruh utemuju a mám to za chvíli hotový" vyrážíme do skal, ikdyž tyhle slova sem moc nesplnil.... snad už mi bylo odpuštěno! A tak jsme tedy kde jinde než na Zbirohu. Po cestě do skal potkáváme místního hospodskýho a ten s úsměvem na tváři povídá "nebyl si tu posledně s blondý nou?" mlčky přidám do kroku, abych byl co nejdřív ve skalách. Mířím přímo k Maturitnímu masivu, kde mám už dva roky rozdělanej projekt. Ještě než se stihnu navázat, z lesa se vynoří zajímavej človíček jménem Písčák nebo co? Po chvilce mi dojde, že ho znám z vrcholovek a on přesně ví, kdo jsem já, což je potěšující. Ač je na Zbirohu krapek mokřejš než by mělo být, nahaním ho do mé cesty Rolnička Hmmm za IV. Borec to zdolává, ale brblá si pod vousi (který nemá) něco o podhodnocený klase, načež mu Barča s úsměvem povídá, ať se nediví, že u jsme takový. Tak se navážu a naběhnu do místa, kde mám zavrtáno. Lezení to je pěkný. Ke kruhu asi tak za V-VI. A tam zjišťuji, že má slova o ležení a učení se nesplní. Protože letos byla zima dlouhá a mrazivá, nějak se bojím sedět jen tak v expresce a navrtáváku. Tak mě Barča musí po celou dobu temování držet. Chuděra tam pěkne vymrzla. Po neúplném utemování z důvodu nedostatku olova dávam pokus, ale jelikož se mi moc nechce padat do toho kruhu, když jestě není zabetonovaný, tak slézám dolů se slovy "je to mokrý, necháme to proschnout a pak to půjde". Sice jsem sám zvědav, jak to půjde dolíz, ale jak říká můj děda jde všechno jen se musí chtít! Pak ješte chvilku kvakéřím, dávám nějaký dvě plotýnky, vyběhnu si na druhý pokus Mírovu novou cest Bouldrové móresy za V, skočím se zapsat na Soukromou a pádíme na Sušky za klukama. Volám Nervoj, kde to vlastně jsou a zjistím, že u Vegi. Vybíháme dřevěný schody a už vidím tu zrzavou palici a vím, že to jsou naši semiláci s Honzou Dupalem.Honza pronáší pár vtípků a pak razí s manželkou domů. My scházíme dolů a vymejšlíme akci na večer. Nerva napadlo jít se učit Eskimáka k Jířanoj do bazénu a tak valíme do salewy pro kajak a pak směr bazén. Voda je docela teplá, 20° , ale okolní vzduch má podstatně míň. Asi proto,že je už 9 večír. Po pár pokusech a nezdarech výrážím promrzlý na kost domů.Ještě že mám tak hodnou Barunku a v autě se topí o sto šest. Večír zalézáme hnedle do postele.
V neděli ráno zjištujeme, že nám nějak do postele vytekla matonka a je všechno mokrý. Čekáme na oběd a razíme směr Panťák, kde je ovšem tolik lidí, že se nám tam nechce lízt a tak volíme náhradní plán a to Kalich, kde jsem od letoška novým správcem. Míříme na masiv jménem Hnízdečko lásky, kde se nám moc moc líbí. Dáváme si cesty Milión osamělích žen VII a Srdcová hrana VIIb. Obě krásné cesty v krásne oblasti s krásnym správcem!!!!! Pak se jěště přesouváme na Broučka, kde si na dolezení dáváme opět krásnou cestu s originálním názvem SZ cesta za IV a valíme do Semil, kde už na Barču čeká vlak do Letohradu. A na mně Míra, se kterým vyrážím na Panťák. Cestou potkáváme u veteriny spolulezce Honzy Dupalovího- Nerva. Hned jo ukecáme a přesedá k nám do auta a tím pádem se stává naším jističem. Jako mzdu dostane tatranku. Míra vybíha kout, aby sme si mohli navěsit lana na průstup do našich cest. Já mám zálusk na Tůtač a Míra na Dítě představ, oboje Xb. První do stěny nastupuju já, ale rychle zjištuji, že mám slabé prsty a budu si muset počkat. Míra se dá na průstup a zjistí, že by to mělo jít, tak jde do vostrýho pokusu a má to doma. A takhle krásně skončili tři dny kvakera. Sice s bílou drogou na rukach i pod nosem, ale bylo krásně.

Cesta pro Barču a stvoření blogu

Dneska ráno razim v 6 hodin směr Sedmihorky pro Brambůrku, kterou tam vezou její známí z Letohradu. Cestou zpět domů se ale nejprve musím zastavit na Boreckejch skálách, zadávám souřadnice jedné skály, které jsem našel na Horosvaze. Za 10 minut už stojíme u skal. Barča je ospalá, a tak nejeví takové nadšení jako já. Po chvíli mě začína bolet za krkem z neustálého pokukování po nových směrech. Poté vyrážíme směr Turnov, kde si chci koupit průvodce na Měsíční údolí (jedna zajímava oblast pod Kozákovem). Po hodině čekání než otevřou Skalák sport, zjistím, že průvodce nemají a co víc, že prodavačka ani neví, že ho kdy měli!!! A to mi Háček včera u Poupů tvrdil, jak si ho tam prohlížel :D . Vyrážíme domů, ale cestou zpět to beru ještě malou oklikou přes Betlémky, kde nechávám pospavající Barču v autě a vybíham kopec, který je plně zarostlý mokrým borůvčím. Hned stojím pod obrovským masivem jménem Amfiteátr a hned mě zaujmou dvě nadherný lajny: IXc Jalapeňos a IXa Vivat Díra, obě z dilny Petra "Špeka" Slaniny a jak už vám jméno napoví, nebude to nic moc lehkého. Po chvíli mi drnčí v kapse telefon a já zjišťuju, že bych se měl přestat kochat vymejšlením projektů a mazat zpátky do auta, kde na mně čeká sladká pusa!
Jen co dorázím domů, pouštím počítač a letím na e-mail napsat Pepisoj o nějakého průvodce do Betlémek. A také zjištuju, že mi psal Karl von Bahnhof ze Salewy, jestli už neco napíšu na community a jestli bych si nechtěl založit blog. A jelikož se občas nudím a s Karlem musím vycházet dobře, tak jsem tu a občas sem něco napíšu. A není to opičkováni po Míroj!!!