Rekapitulace zimy a přechod na jaro

Letošní zimní sezóna zdála se mi poněkud podivná, nebyla moc velká chuť zatloukat motyky do ledu a ani je věšet na skálu. Ale přeci jsem občas někam zavítal, ať už na ledy nebo s taťkou na mejto. Převážnou část zimy jsem pracoval jako vlekař, a proto nebyl čas na jiné lezení než na stěně. Jednou jsme se však s mým spolupracovníkem Háčkem domluvili, že si uděláme takovou zábavnou noc v duchu alpské trilogie… A tak se to nějak sešlo a my seděli v autě a řítili se směr Malá Skála a poté Pantheon na věž Mnich. Pod věž jsme se postavili v 19 hodin, a tím mohla začít naše akce. Rozžhavili jsme si čelovky, nandali sedáky a rukavice a pořádně utáhli boty, aby nám ten sníh nezapadal do nich. Po uvážené dohodě vyrazil na prvním konci lana Háček. Cesta, která se v klasických podmínkách dá přeběhnout za 5 minut, mu trvala více jak jednu hodinu. Náš výstup nám ztěžovala černá tma, která vždy doprovází zimní noc, 5O cm čerstvého prašanu a v neposlední řadě okolní teplota, která byla hluboce pod bodem mrazu a to celých -18°C. Když se nám obou podařilo dobýt vrchol, nastal další problém, a to najít pod těmi litry sněhu vrcholovou knížku. Pátrali jsme bez mála 30 minut, když už jsme začali ztrácet naději, a v tu chvíli vykřikl Háček: „Mám ji!“ A ze mně spadl ten stres, že se nebudu moc zapsat a že nebudeme mít letošní první Horezdarku. Po rychlém a bezpečném slanění už zase sedíme v autě a řítíme se na Suché skaly k věži Samotář, kde nás čeká z hlediska obtížnosti nejtěžší výstup a to „Directisima“ za VIIc po poměrně malých chytech. Cestou k Samotáři míjíme spadlou lavinu a brodíme se až po kule v tom bílém marastu. Naše dohoda o tom, kdy kdo co bude tahat, byla vcelku jasná. Tři cesty dva lezci, nezbude nám nic jiného než se v téhle cestě vystřídat u kruhu. A tak Háček dobude kruh a já jsem s lehkostí a ladností sněžného medvěda během pár minutek u něj. Oba si říkáme, že je opravdu kosa, karabiny nám přimrzají ke kůži, div se nám netvoří popáleniny mrazem. No co nebudu to zdržovat a vyrážím směr vrchol. Levačkou chytnu lištičku, pravou podrtím prstovku, hop, skok a zachvění. Už jsem v podvrcholové horizontální spáře, kde dám žábu a nemůžu vypadnout. Snažím se laborovat, jak se asi dostanu na vrchol, jelikož na vrcholové hlavě je nejmíň 50 cm sněhu a ze zmrzlými pařáty se mi nedaří vyhrabat slaňák, natož nějaký chyt. A proto se vydávám opatrně k Háčkoj (letem skokem), kde si vezmu rukavice, strčím je do pusy a opět chytím levačkou lištičku, pravačkou podrtím prstovku hop, skok ,zachvění, sklouznutí nohy a jsem v žábách, kde se mi podaří nějakým způsobem nandat rukavici a na druhé sáhnutí vyhrábnout slaňák ze sněhu. Poté už jen k sobě doberu Háčka, který je jako já, zmrzlý jak kočičí hovno v Himalájích. Rychle a kostrbatým písmem se zapíšeme do vrcholovky, slaníme a brodíme se k autu. V autě dávám topení na maximu a pomalu začínáme rozmrzat. Teď už před námi stojí jen v Železném brodě na Kozinci vylézt na Botu a budeme moc považovat akci za úspěšnou. Ale nebudu předbíhat. Cesta ze Sušek na Kozinec trvá přece jen několik minut a nám se v hlavě objevují myšlenky, jestli to má cenu se takhle huntovat, mrznout a to všechno jen pro dobrý pocit. Jelikož jsme ale oba velmi hrdí lezci, naše myšlenky zůstanou pouze v hlavě a neprojdou skrz ústa do uší kolegy, a proto se za pár minut řítíme slušným tempem nahoru k Botě. Během chvilky už jsme navázaní a lezeme na vrchol. Od začátku akce už uplynul pěkný kousek času a na mobilu mi to ukazuje 23 hodin a nějaký drobný. Takže rychlý zápis do vrcholovou, která ležela taky pěkně zahrabaná pod sněhem a šupky dupky dolů k autu a hurá do postele. Přece jenom ráno musíme být oba na vleku a sloužit lidu……..

O pár týdnů později se začíná oteplovat a mně se honí hlavou zase nějaké to lezení, ale tentokrát už v teple a na sluníčku, a tak vyrážím bouldrovat na Škrovád. S sebou si vezmu moje zlato a jejího otravného bratříčka a frčíme. Dojedeme až v odpoledních hodinách, tak nemáme moc času něco vylézt. Sice je krásně a nějaké bouldry, v kterých se hejbám, lezu jen v tričku, ale to bude prý jen tím, že jsem z hor a mám jiné teplotní měřítko. Marek s Barčou se tedy jen skály dotknou a nakonec se rozhodnou nelézt. Mně se podaří něco uchvátit, něco nakrokovat a razíme domů. O necelý týden později se u nás běží skialpový závod. Celý týden jsme se všichni těšili nato, jak bude azuro a teplíčko, když už je ten březen. Ale Krakonoš, Bůh a Červená Karkulka to chtěli jinak. Takže se ochladilo, začalo zase sněžit a na vršku Lysí nám fučelo skoro 17m/s. No a neuběhl ani další týden a vyrážím s Majzlíkama směr Ostaš, kde nám krásně svítí sluníčko a tak se necháme unést. Zvolíme téměř letní oblečení a bouldrujem, co to jde. Každý tak nějak něco kloudného uchvátíme. Zasmějeme se, nabereme energie ze sluníčka a razíme domů. Nebojte, už se blížím ke konci. Do dnešního dne jsem stihnul už jen jeden Škrovád a jednu Ostaš, kde sem podrtil dva bouldříky. Jeden za 7A a druhý 7B a pak už se jen plácal a snažil se něco urvat. Večír vyčerpán a znaven jarním klimatem zalezu k Barče do pelechu a usnu jako budulínek. Za dva dny, když se mi zahojí prsty a ukecám Marka k záškoláctví Razíme na Ostaš. Ale co Bůh nechtěl a ani já ne,většina bouldrů, co sem chtěl zkusit je vlhká a nebo zelená a tak se jen tak plácám a plácám, hecuji Marka, který zde podrtí pěkný vzdušný bouldříky a razíme sportovní jízdou směr Letohrad. V sobotu už jenom zkusím něco povylézt na Českém poháru v Lomnici nad Popelkou. Ale moc se nedaří. Moje hlava je totálně blbá a tréma je silnější než má koncentrace, takže se mi nepodaří ze sebe vydat všechno a padám a padám. Nakonec končím jako třetí nepostupující do finále a smutný odjíždím směr Choceň, kde se s Brambůrkou účastníme Paroplavebního plesu. Zde si razantně spravíme oba dva náladu a v nedělních brzkých hodinách zaleháme do pelechu…